Open Menu

Blog

Rozhovor - MS ve freedivingu 2016 (Kalamata - Řecko)

17. – 25. 9. 2016 proběhlo v řecké Kalamatě mistrovství světa ve freedivingu týmů AIDA World Championship 2016. Z obtížné soutěže si naše reprezentace odváží historické úspěchy. Oba týmy vedené koučem Martinem Zajacem v Řecku dosáhly na medaile. Ženský tým ve složení Alena Konečná, Vendula Strachotová, Kateřina Šuranská a jako náhradnice Jana Škrobová vybojoval stříbro, muži ve složení Martin Valenta, Petr Vala a Mirek Ševčík pak zlato a stali se mistry světa. Těchto úspěchů dosáhli jako jediná nepřímořská země v soutěži a překonali tak řadu tradičně silných soupeřů s dlouhou freedivingovou tradicí, jako například Francie nebo Řecko. Tyto úspěchy oproti tvrdé světové konkurenci se jistě zakládají na velké dřině a v neposlední řadě také na promyšlených tréninkových metodách. Více nám jistě může říct kouč obou reprezentačních týmů Martin Zajac. Martin je profesionální instruktor, závodník a zkušený reprezentační trenér, který již nejednou vedl týmy a jednotlivce k velkým úspěchům.

 

1) Martine, jak sis užil mistrovství světa v Kalamatě? Vidět své svěřence vítězit musí být jistě úžasný pocit.

I přes to, že jsem kvůli velkému pracovnímu vytížení zvažoval, jestli letos pojedu, tak jsem byl nakonec rád, že jsem s týmem na mistrovství světa v Kalamatě letěl. Celých čtrnáct dní, jak týden tréninku, tak ten závodní týden, jsem si moc užil. A samozřejmě vidět své svěřence a celý národní tým na stupních vítězů je krásný pocit, který touží zažít každý kouč a trenér.

 

2) Za svou trenérskou kariéru jsi dosáhl celé řady úspěchů. Jako příklad můžeme zmínit ocenění za nejlepšího trenéra AIDA international 2011 nebo vedení další medailové výpravy na MS v Itálii v roce 2014, kdy náš mužský tým získal stříbro a ženy bronz. Co pro tebe vítězství v Řecku znamená? Jedná se o tvůj největší úspěch?

Ano jedná. Českou reprezentaci vedu v podstatě už od roku 2009, kdy jsem jako trenér zaznamenal svůj první velký úspěch na bazénovém mistrovství světa v Arhusu (Dánsko), kde Martin Petrisko získal v disciplíně DNF - dynamika bez ploutví stříbrnou medaili. No a od té doby ke mně do týmu přicházelo víc a víc závodníků z České republiky, kteří měli a mají zájem o spolupráci. Postupně jsme v týmových závodech v roce 2012 ve Francii v Nice, kde kluci získali bronz, pak v roce 2014, kde kluci byli stříbrný a holky bronzové, až po Řecko 2016, zažili největší úspěch na týmových závodech, kde byli kluci zlatí a holky stříbrný. Takže v rámci českého freedivingu to byl největší světový úspěch v rámci týmových závodů.

 

3) Říkáš v rámci týmových závodů, ale v poslední době mají čeští freediveři také spoustu individuálních úspěchů. Chceš o tom něco říct?

Ano, Gabka Grézlová, členka Apneaman týmu získala letos dvě zlaté medaile v disciplíně statická apnoe. Jednu na mistrovství světa federace CMAS, druhou na mistrovství světa AIDA ve Finsku, kde jsem jí taky koučoval. Tam také Martin Valenta, další z našich atletů, Apneamanů, získal bronz ve STA - statické apnoi s neuvěřitelným časem 9:04, byl pátý v DYN - dynamické apnoi a vytvořil nové národní rekordy v těchto disciplínách. Po týmovkách v Kalamatě také pokračovalo mistrovství světa federace CMAS v Tureckém Kaş. Tam Alenka Konečná a Michal Rišian získali tituly mistrů světa v konstantní váze bez ploutví a udělali také nové světové rekordy. Alenka ještě získala stříbro v disciplíně konstantní zátěž a konstantní zátěž s bifinami. Takže letos je to pro tým Apneaman velice úspěšný rok.

 

4) Věřil jsi dopředu v další medailové umístění?

Letos jsme šli na týmové mistrovství světa s tím, že u ženského týmu jsme si věřili na medaili a u kluků jsme za poslední léta nikdy nepatřili k favoritům. Ale díky taktice, která se nám osvědčila a díky tomu, že kluci jsou všestranní freediveři, jsou disciplinovaní, fungujeme vždycky jako tým a samozřejmě máme trochu toho sportovního štěstí, jsme vyhráli. Musím říct, také díky tomu že tam pravidelně jezdíme nejen jako skupinka freediverů, ale v podstatě máme profesionální tým, kde já jako trenér a kouč jsem také za maséra a sportovního psychologa … V tom vidím velký význam na týmových závodech a samozřejmě i na individuálních, když má atlet vedle sebe někoho, komu věří, s kým se cítí dobře, kdo ho dokáže nacítit a kdo dokáže tým podržet. Podržet tam tu atmosféru, vytvořit pozitivního ducha. To je velice důležité, a to si myslím, že v rámci soutěží ostatním týmům na rozdíl od nás chybí. Takže dočkali jsme se, myslím si, po těch letech zaslouženého, v podstatě nejvyššího úspěchu, jaký můžeme v rámci týmových závodů dosáhnout

 

5) Jaká je vlastně na takovéto soutěži role kouče?

To už jsem trošku odpověděl v otázce předtím. Trenér by měl znát své závodníky. V týdenní finální přípravě před závodem se jim ještě snaží pomoct například s technikou a taktikou vlastních ponorů a snaží se jim udělat mentální support tak, aby šel tým do závodu vyladěný, v dobrý pohodě a hlavně, aby se na potápění a závodění těšili. To je velmi důležitý, aby mezi sebou neměli závodníci žádný rozkoly, aby atmosféra v týmu byla prostě pozitivní. Pak samozřejmě, aby se pozitivní atmosféra udržela po celou dobu závodu. I když se úplně nedaří, tak, aby s tím kouč uměl pracovat. Co je potom důležité, tak u individuálních disciplín, i když je to závod týmový, tak každý závodník v ten moment je ve vodě sám. Na závodní lajně, dráze nebo v boxu na statice a je sám se svým koučem. Tady je role kouče velice důležitá, protože atlet vám většinou věří a spoléhá se na to, že kouč neudělá žádnou chybu, že ho zná, a že se mu plně věnuje, dokáže odhadnout, kde zrovna je a pomůže mu k dobrému, nebo co nejlepšímu výkonu. Takže role kouče je podle mě velice, velice důležitá. Optimální je, když kouč a závodník mají možnost spolu před závodem nějakou dobu trénovat, aby se vzájemně nacítili, tedy hlavně kouč, aby nacítil závodníka. To je optimální verze, která se bohužel ne vždycky daří.

 

6) Vypadá to, že při závodě se rovněž hodně taktizuje. Můžeš dát příklad některého rozhodnutí, které musíš jako trenér učinit?

Asi není žádná novinka nebo tajná rada, že naše taktika je od začátku taková, že si jdeme závody užít. V tréninku jsme v daných možnostech udělali všechno, co jsme mohli a samotný závod si už jdeme užít a snažíme se o bezpečné výkony. To znamená takové, za které dostaneme bílou kartu bez penalizací. Protože v momentě, kdy máme nějakou diskvalifikaci, tzn. červenou kartu, tak je to taková bodová ztráta, kterou už v průběhu závodu náš tým nemá šanci dohnat. Takže to je základní taktika.

Pak v průběhu závodu samozřejmě nahlašujeme výkony a to největší taktizování přichází před poslední disciplínou. Zpravidla se jde v pořadí konstantní zátěž na moři, pak je statická apnoe v bazénu a jako poslední disciplína jde dynamika. Tam už v podstatě víme, jaké je pořadí před poslední disciplínou a také už svou konkurenci celkem známe a dokážeme odhadnout výkony. Další taktika probíhá mezi kamarády freedivery. Jedná se například o hlášky ohledně dosažených výkonů v tréninku ... Člověk prostě pustí nějakou informaci, aby ovlivnil soupeře. Nahlašuje se už večer před výkonem a v momentě, kdy soupeři vědí, že my jsme nahlásili velké metry, startují před námi a neumí úplně odhadnout, co dokážeme v daný moment potopit, tak jsou nuceni podat za sebe v daný moment ty nejlepší výkony, jaký můžou a jsou schopný podat. To se nám osvědčilo třeba na Sardínii, kdy udělal chorvatský i ruský tým chybu a měli tam diskvalifikaci. To pro nás tenkrát znamenalo stříbrnou medaili. Tolik asi k taktice, která je velmi důležitá, když je správně zvládnutá.

 

7) Kromě trénování často sám aktivně závodíš. Kdy jsi více pod tlakem? Když závodíš, nebo když vedeš své svěřence?

Já už bohužel nějakou dobu nezávodím. Ty závody, kterých se účastním poslední dva roky, jsou akorát, abych se smočil ve vodě a podal své standardní výkony, na které nemusím trénovat. Jsem rád, že i letos se mi to povedlo. Nějak uplavat těch 175 m a dát statiku na 6:20. Nicméně když vzpomínám, jak jsem závodil, tak závodník je tam sám za sebe. Já jsem se vždycky nastavil do stavu, kdy se na ty závody těším a kdy nezávodím s ostatními. Prostě si jdu užít hezký ponor. Pro mě to v podstatě bylo potápění pro radost. Kdežto jako kouč a trenér mám určitou zodpovědnost. Svým chováním a jednáním, když udělám nějakou chybičku nebo nevhodně reaguju, tak můžu sportovní výkon negativně ovlivnit. A o to větší tlak je to na týmovém mistrovství světa, kdy to nezkazím jenom jednomu závodníkovi, ale celému týmu. Koučovat tým na mistrovství světa je určitě psychicky poměrně náročná záležitost. Obzvlášť, když má člověk jméno nejlepšího trenéra na světě a je dobře známý. Pak je každá chyba brána s o to větší kritikou. Koučování je tak jednoznačně větší zátěž.

 

8) Svou dráhu instruktora freedivingu jsi začal studiem v Apnea Academy. Tato nejstarší freedivingová škola se ve světě těší velkému respektu. Čím je tato škola tak unikátní?

Já musím říct, že už jsem učil freediving i před tím, aniž bych absolvoval nějakou školu freedivingu. Protože jsem to chtěl oficiálně zastřešit a také jsem se chtěl i něco nového naučit, jsem se přihlásil do instruktorského kurzu Apnea Academy k Umbertovi Pelizzarimu. Byl to úžasný zážitek, který mě v ten moment ještě moc neposunul výkonnostně. Byl jsem tam poměrně za hvězdu. Umberto si mě hned oblíbil, díky tomu, jak ve vodě vypadám, jak se pohybuju, jakou mám techniku a zřejmě taky proto, jaký jsem člověk. Do dnešních dnů spolu úzce spolupracujeme.

Ten systém je výjimečný tím, co jsem si z něj odnesl. Do té doby jsem si myslel, že jsem ve vodě poměrně relaxovaný a taky jsem byl. Ale tam byla v podstatě relaxace tak zdůrazněná, že jsem se na to zaměřil ještě víc. Zjistil jsem, že člověk i když si myslí, že je relaxovaný, tak ve vodě může dosáhnout ještě mnohem většího stavu relaxace. To je přínos, který si pamatuju do dneška! Systém Apnea Academy není o sportovních výkonech. Hlavním posláním je naučit lidi, aby se ve vodě hýbali technicky pěkně, aby se u toho dobře cítili a aby freediving dělali pro radost. Umberto má heslo, že přístrojový potapěči se potápějí pro to, aby koukali kolem sebe, ale freediveři se potápí hlavně proto, aby se podívali do sebe. To je obrovská pravda a prochází celým výukovým systémem.

Pro mě Apnea Academy jako výukový systém už byl v té době špičkový a za mého dalšího působení se dál rozšířil o některé další specifické kurzy jako monofin freediver, advance equalization, mental trénink, rescue and safety, variable a no limits. To jsou specializace, kterými se žádná jiná škola nemůže pochlubit, a máme na to jedny z největších expertů na světě. Apnea Academy je pro mě jednoznačně škola číslo jedna.

Apnea Academy je také jediný výcvikový systém, kde nemůžeme my, jako instruktoři produkovat další instruktory. To znamená, že se jednou za rok, nebo za dva roky pořádá velký mezinárodní instruktorský kurz, který vede sám Umberto, a my mu tam jezdíme asistovat. Takový užší instruktorský tým. Já už jsem bohužel čtyři roky chyběl, protože mi pracovní povinnosti nedovolily jet. Jde o to, že kurz má opravdu vysokou úroveň. Není to one man show, ale je tam spousta odborníků přes rescue, monofin, vyrovnávání tlaku a instruktoři kurzu jsou opravdu velice dobře vybavení znalostmi i dovednostmi. Dále nejde jenom o to splnit výcvik, ale vždycky posuzujeme i to, jaký je ten instruktor člověk a pokud nezapadá do filozofie Apnea Academy a je svým chováním, hlavně vůči ostatním, problémový, tak se také může stát, že i když je úspěšný, tak ho do instruktorské rodiny Apnea Academy nepřijmeme.

 

9) Při výcviku používáš se zjevným úspěchem právě metody spojené s Apnea Academy. V čem je tento druh výcviku lepší, respektive čím se odlišuje?

Apnea Academy, jak už jsem zmínil, není závodní systém. Je to systém pro rekreační potápění, ale máme tam určité specializace, jako je třeba advance equalization. To znamená vyrovnávání tlaku ve velkých hloubkách. Metodiku pro vyrovnávání tlaku, kterou s úspěchem používám, vytvořil Andrea Zuccari. Je to nás instruktor a špičkový freediver. Jeho metodika je opravdu unikátní a perfektně funguje, což jsem si osvědčil i na našich atletech teď v Kalamatě, kdy jsem Petrovi Valovi a Vendule Strachotové, kteří o této metodě ještě neslyšeli a byli v daný moment na svém limitu, co se týče vyrovnávání tlaku, ukázal cviky s válcem, ukázal jim, jak na sobě dál pracovat a věřím tomu, že to bude prospěšné i jim a že se v dohledné době posunou o něco hlouběji. Nepochybuju, že to dále přenesou na své studenty a budou tyto znalosti předávat dál. Tady musím říct, jaká je také role kouče v týmovkách. Kouč musí jít taky tak trochu přes svoje ego. Já těch znalostí a dovedností mám poměrně hodně, a když mám v reprezentaci závodníky, kteří nejsou z Apneamana, tak jako trenér národního týmu se jim samozřejmě snažím pomoct a dávám své know how někomu, kdo by mohl být ve světě freedivingu má konkurence. To už ale s sebou nese funkce národního trenéra.

Jak jsem již řekl, Apnea Academy je rekreační systém a to, že moji svěřenci mají takové výkony, připisuji také tomu, že mám vystudovanou fakultu tělesné výchovy a sportu. Jsem vysokoškolsky vzdělaný trenér a tělu tak rozumím líp, než běžný instruktor freedivingu. Mám na sobě vyzkoušenou řadu metod, které my pomohly se posunout v době, kdy jsem závodil mezi top 10 závodníky absolutní světové špičky. Tyto metody jsem s úspěchem aplikoval a svoje zkušenosti předával dál. V současné době je to už tak, že od svých atletů, Apneamanů, se už často učím já. Od Gabky Grézlové nebo Martina Valenty. Ty informace tam pak tečou oboustranně. Je to prostě o zkušenostech a jejich sdílení, což ve světě freedivingu poměrně dobře funguje.

 

10) Tvoji svěřenci a svěřenkyně v Kalamatě excelovali hlavně svou všestranností, kdy podávali vyrovnané výkony ve všech disciplínách. Jaké jsou tvoje pocity, když víš, že tebou vedení závodníci zvládají dobře širokou škálu disciplín?

V Kalamatě jsme excelovali, to je pravda. Ženský tým zvládal celkem s přehledem svoje disciplíny. Uměl bych si samozřejmě představit, že by se připravili ještě trochu lépe. Už plánujeme, že bychom chtěli na dalších týmových mistrovstvích světa za dva roky potrápit japonský ženský tým. Určitě ještě jsou rezervy. Samozřejmě po závodech, kdy je nějaký úspěch, tak jsou lidi nabytý a natěšený. Bohužel u nás, jak nemáme sponzory a všichni chodí do práce, tak s tím tréninkem už je to trošičku horší, ale nechme se překvapit za dva roky a doufejme, že situace bude lepší.

U kluků nám bohužel český freediving dost stárne a zatím nemáme moc nadějných adeptů. Obáváme se, že za dva roky zůstane z původního týmu už jenom Martin Valenta, což je hrozně šikovný borec, který nasbíral v Kalamatě mezi klukama tolik bodů, že kdybychom to brali na jedince, tak by vyhrál. Nasbíral nejvíc bodů ze všech závodníků. Jenomže to je jeden člověk, a pokud Petr Vala a Mirek Ševčík přestanou závodit, tak se obávám, že budeme stěží dávat mužský tým dohromady. Nicméně mám vždycky radost, když se nám daří, když vidím, jak sbíráme body a jdeme z disciplíny na disciplínu a nakonec, když to dopadne nějakou medailí, tak je to prostě úžasný.

 

11) Je tato všestrannost jedním z hlavních cílů vašeho výcviku?

Samozřejmě, že všestrannost je jeden z hlavních cílů, nicméně u některých závodníků se moc ovlivnit nedá. Máme v Apneamanu špičkové závodníky v jednotlivých disciplínách, jako je třeba Gabriela Grézlová nebo Barbora Ivanská. To jsou prostě světové špičky. Barbora byla v roce 2011 mistryní světa v dynamice s výkonem 206 metrů. Bohužel, i když je Barbora velice šikovná, tak se necítí dobře na hloubkách a hloubky přes 50 metrů ji nedělají dobře. Gabka Grézlová je špičková ve statice a chce se obout i do dynamických disciplín, ale má problémy s ušima a nejde jí vyrovnávat tlak, takže nemůže závodit na hloubkách ... Takže výcvik je jedna věc a pak mentální dovednosti, zdravotní stav a preference každého jedince je věc druhá.

Svět freedivingu je mladý, ale výkony neustále rostou a brzy přijde doba, kdy se budou muset jednotliví atleti, pokud budou chtít útočit na mistrovské tituly, muset specializovat. Určitě pak specialisté na statickou apoi budou těžko brát medaile v dynamických disciplínách. Zatím to stále trochu jde, ale určitě se dočkáme toho, že budou specialisti stejně jako třeba v atletice.

 

12) V ČR jsi založil mezinárodní freediverský klub Apneaman, jehož součástí je spousta freediverů patřících ke světové špičce. Apneaman měl své zástupce i v obou týmech, které jsi vedl v Řecku. Jaký je to pocit vidět členy svého klubu vítězit?

Apneamana jsem založil jako klub s Michalem Rišianem a Janou Škrobovou v roce 2007 a dá se říct, že jsme už od roku 2009 absolutní českou špičkou a že nemáme v České republice konkurenci. I v celosvětovém měřítku patří Apneaman mezi nejlepší týmy. Když se podíváme na národní rekordy a případně světové rekordy, tak v Apneamanu máme téměř všechny nároďáky a dále krásnou sbírku různých medailí z mistrovství světa jak týmových, tak individuálních a z dalších prestižních závodů, jako třeba Vertical Blue ... Je to určitě super pocit!

Nejde jenom o medaile, ale v poslední době si náš tým hezky sedl. Měli jsme nějaký vývoj a také když je nás v týmu hodně, tak si pak v určitých disciplínách lidi navzájem konkurují. U nás mám radost z toho, že Apneaman tým je kompaktní, lidi se tam mají rádi, jezdíme spolu na závody, na soutěže, a i konkurenti v jednotlivých disciplínách se podpoří a pomůžou si. Je to prostě super parta lidí a musím říct, že z toho mám velice příjemný pocit. Je to fajn.

 

13) Jak velkou roli vlastně hraje při závodech použité vybavení? Dokáže vytvořit citelné rozdíly?

Je jasný, že kdybychom byli připravení sebelíp a vzali si vybavení, které nesplňuje nejvyšší požadavky, tak výkon utrpí. Kdybychom si například místo závodní ploutve vzali tréninkovou, tak nám to velice sníží výkon. To samé platí o obleku. Já vždycky říkám studentům, když přijdou k nám do obchodu, a říkají, že nechtějí karbonové ploutve, že stačí plastové: Jak dlouho chceš vydržet pod vodou, jak dlouho si chceš třeba zaplavat s delfíny? Minutu nebo dvě? Tak samozřejmě dvě. To ti ty plastové taky umožní, ale dost se nadřeš a v porovnání s karbonem to bude ve finále stejně menší výkon. Ten rozdíl je tam opravdu veliký.

Další faktor je nejenom faktický, ale i takový, že někteří závodníci by mohli mít lepší vybavení, ale tak věří svému vybavení, že ten rozdíl ve výkonu potom prakticky není. Musí se to brát s rezervou, chtěl jsem tím spíš říct, že závodník musí být spokojený a musí věřit tomu, že má dobré vybavení, a to i když to vybavení třeba není úplně nejšpičkovější. Takovou závodnicí je třeba Alenka Konečná, která například plavala v bazénu s tréninkovou ploutví pěkné vzdálenosti a to proto, že měla problém se závodní ploutví udělat pořádnou otočku. Natolik jí to rozhazovalo, že radši plavala s tréninkovou. Abych to uzavřel. Kvalitní vybavení dělané závodníkům na míru je velice důležité a dokáže velice ovlivnit dosažené výkony.

 

14) Některé freedivingové vybavení si dokonce vyvíjíte sami pod značkou Apneautic, která se u profesionálních závodníků dostává rychle do velké obliby. Co na tomto vybavení oceňují?

Když jsem začal kdysi učit freediving, tak nebyly bójky, nebyly dostupné nose clipy a spousta dalšího vybavení. Když se přece sehnalo, tak bylo nedostačující. Začal jsem proto přemýšlet, a navrhovat si vlastní. Našel jsem si tady menší dílny, se kterými jsem spolupracoval a postupem času si těchto výrobků všimli i ostatní kolegové instruktoři a měli o ně zájem. Rozjela se tak menší výroba. Potom přišel jeden můj student Václav Hofmann, že by mi pomohl vyrobit nose clip. Tak udělal nose clip, který jsme nazvali Apnea Academy a stal se nejúspěšnějším nose clipem na trhu a do dnešní doby jsme prodali přes 7.000 kusů. Je velmi populární, když se podíváte na světové závody, tak i dnes náš nose clip používá cca. polovina závodníků. Co na našem vybavení oceňují instruktoři a freediveři po celém světě je, že vybavení je velice kvalitní, funkční, designově vzhledné a dá se pořídit za přijatelné peníze. Věřím tak, že v tomto duchu budeme vyvíjet a pokračovat dál. V současné době chystáme nový nose clip, nový zátěžový pásek a další segmenty na neck weight, takže se má freedivingová veřejnost určitě na co těšit.

 

15) Freedivingová komunita vypadá na skvělou partu lidí. Jak jste si mistrovství světa užili, když jste zrovna nezávodili?

Když jsme zrovna nezávodili, tak jsme odpočívali nebo trénovali. S ostatníma se vždycky velice rádi vidíme. Mezinárodní závody, tam se vždycky potkává gró světových freediverů stále dokola. Nevšiml jsem si, že by tam někdo někoho neměl rád a že by tam byli nějaké větší problémy. Právě naopak, lidi se na sebe těší. Jsou tam velké vítačky a je tam většinou úžasná atmosféra.

 

16) Byla nakonec pořádná oslava?

Ano, nakonec je vždycky velká after party a letos jsme končili někdy ve čtyři ráno. Samozřejmě proběhla nějaká koupačka v bazénu a bylo to prostě moc prima. Pro nás to bylo o to lepší, že jsme slavili opravdu obrovský úspěch.

Díky Martine za tvůj čas a ještě jednou gratulujeme tobě i oběma týmům ke skvělým úspěchům. Byla to skvělá podívaná a už se těšíme na příští mistrovství.

 

Zpět na výpis

Partneři